Vybrali sme

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

V druhom diele o veľkých zmenách vo filmoch sa pozrieme na zúbok Rambovi, Die Hard 3, Ratatouille, Fatal Attraction a Paybacku.

5. august 2018, 9:22
zdroj: Paramount Pictures
5. august 2018, 9:22

Než se hollywoodský snímek dostane do kinosálů, čeká jej soukromé promítací kolečko. Film ještě před uvedením do distribuce vidí producenti a vybrané publikum.

 

Podle jejich reakcí se poté rozhoduje, jaké scény by bylo dobré vystřihnout, protože fungují třeba jinak než by měly. Případně se producentům z nějakého důvodu nepozdávají.

 

V minulém článku, který sepsal kolega Dominik, jsme se podívali na pět filmů, které se dočkaly výrazných změn poté, co byl proces natáčení již v pochodu nebo byl snímek již hotový.

 

Dnes na první článek navážeme. Od minula již víte, že změny na poslední chvíli nemívají zrovna dobrý dopad. V některých případech však příběhu pomohly. 

 

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

 

Stejně jako v předchozím článku, i dnes si představíme pětici filmů, ve kterých byly některé scény nahrazeny nebo se do výsledné podoby snímku vůbec nedostaly.

 

Opět si posvítíme na faktické údaje. Kolik peněz studio vyhodilo komínem, jak se prodloužilo natáčení a jakými směry by se tyto slavné snímky, ubíraly kdyby ke změnám nedošlo.

 

Rambo: První krev / First Blood (1982, r: Marc Forster)

 

Sylvester Stallone se proslavil v 70. letech v roli italského hřebce boxera Rockyho. Skutečnou hvězdou akčních filmů se ovšem stal až v 80. letech, které odstartoval svou druhou nejslavnější rolí.

 

Jako John Rambo, americký veterán z války ve Vietnamu, předvedl diváckému obecenstvu svůj drsný šarm a ozbrojen zubatým nožem vzdoroval policejní šikaně. 

 

V prosté dějové premise totiž představoval bývalého vojáka, který se vrací do vlasti, v níž je politická situace otočena o 180 stupňů oproti stavu, který v ní panoval, než odjel do války. Na cestě se dostává do křížku s šerifem Brianem Dennehym, který jej zadrží a odveze na policejní stanici. 

 

Rambo však policejní buzeraci nehodlá podléhat, a tak utíká do lesů, kde jej nahání po zuby ozbrojené složky. V divoké přírodě se svými pronásledovateli svede boj, který končí opět na policejní stanici.

 

John Rambo má na mušce šerifa, ale nezastřelí jej. Zastaví ho jeho bývalý velitel Trautman (Richard Crenna). Rambo se poté zlomí a vypráví o tom, jak mu Vietnam zničil život, a že nemůže v běžném světě najít místo. Vzdá se a v závěru je odváděn policií.

 

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

 

To je závěr, který všichni známe. Ještě během natáčení ale hrála prim verze, v níž Rambo na konci umírá. Ta vycházela z knižní předlohy Davida Morrella z roku 1972 a o její změnu se zasadil sám Sly.

 

Po dotočení scény, v níž přichází o život, došel za režisérem Tedem Kotcheffem a řekl mu: „Víš, Tede, Rambo si toho zažil až příliš. Policie ho šikanovala, donekonečna se bránil, poslali na něj psy, skočil ze skály, běžel ledovou vodou, postřelili jej do ruky, kterou si sám zašil. Všechno tohle a my jej teď necháme zemřít?“

 

Režiséra tím přesvědčil a natočili dvě verze. Když je posléze promítali divákům, těm se více líbila verze, v níž Rambo nezemře. A jak tedy měl původně vypadat závěr kultovního filmu?

Rambo je stejně jako v kino verzi obklíčen na policejní stanici a ke kapitulaci jej přichází přesvědčit Trautman. Namísto toho, aby se zlomil a vzdal, se však rozhodne pro sebevraždu.

 

Svému bývalému veliteli řekne, že ví o jeho zbrani skryté v kapse bundy. Označí jej za svého stvořitele a chce po něm, aby jej zastřelil. Trautman to samozřejmě udělat nechce, ale Rambo popadne jeho pistoli, obrátí ji proti sobě a zmáčkne kohoutek. 

 

 

A ačkoli by takový záběr do samostatného filmu pasoval možná lépe, ochudil by nás o další tři film a podstatnou část Stalloneho kariéry, která by se možná ubíral úplně jiným směrem. 

 

Odplata/Payback (1999, r: Brian Helgeland, John Myhre)

 

Režisér Brian Helgeland na svoji prvotinu zřejmě vzpomíná nerad. Studiu Paramount a produkčnímu studiu Mela Gibsona (hlavního hrdiny filmu) se nelíbil temný tón, ve kterém se snímek nesl. Chtěli upustit páru a Payback více otevřít širšímu diváckému obecenstvu. 

 

Vznikla tak křížová palba mezi kreativci, která dopadla špatně právě pro Briana Helgelanda. Pouhé dva dny po zisku Oscara za scénář k L. A. – Přísně tajné, byl od filmu vyhozen. Odmítl totiž přetočit temné pasáže, a tak jej studia prostě propustila a na jeho místo přišel John Myre, který přetočil celou třetinu filmu. 

 

To se Helgelandovi pochopitelně nelíbilo. Dokonce ani nechtěl, aby u nové verze jeho filmu bylo uváděno jeho jméno ze strachu, že mu to naruší kariéru. Podal tedy protest k Directors Guild of America, ale bez úspěchu. Ačkoli nechtěl, jeho jméno nakonec i tak svítilo v závěrečných titulcích.

 

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

 

Nakonec se ale i Helgeland dočkal a po sedmi letech dostal od Gibsonova studia povolení uveřejnit režisérskou verzi. Kdo viděl oba filmy, ví, jak moc odlišné jsou. Pojďme se podívat, jaké změny se odehrály a jak moc ovlivnily celkové vyznění snímku. 

 

První pětiminutovka původní verze nám představuje Portera (Gibson) jako nesmlouvavého hrubiána. Hned na začátku filmu okrade bezdomovce, servírku a udeří svoji bývalou manželku.

 

Už v tomto momentě vám je jasné, že nejde o film, v němž proběhne klasický boj dobra se zlem. Porter není hrdina ani anti-hrdina a před vámi se odehrává nekompromisní příběh o pomstě.

 

Na začátku se dobitý téměř k smrti probouzí k životu a jediné co chce, je pomsta a 70 000 dolarů, které mu patří. V režisérské verzi je Porter postavou neměnnou, která má jasnou motivaci, jasný cíl a kromě jeho vztahu s Rosie (Maria Bello) diváka vlastně nic od jeho cesty nevyrušuje. 

 

Hlavní záporák, který je nadabován ženou, se za celou stopáž ani jednou neukáže. Dostáváme tak intimní atmosféru a celý film leží na Porterových bedrech.

 

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

 

I finále je přízemní. Hlavní hrdina nedojde k žádnému velkému poznání, jen jej dožene vlastní minulost a poznání, že umírá kvůli 70 000 dolarům. Uvědomuje si, že nebýt vlastní paličatosti, mohl žít šťastný život s Rosie a umírá za zvuků melancholické hudby Scotta Stamblera (ačkoli nevíme, zda skutečně zemře).

 

Osekaná a přetočená verze, která šla do kin v roce 1999 je jiná už na první pohled. Má jiné barvy a vypadá jako klasický devadesátkový film. Nová verze jde na první pohled na ruku širokému diváctvu a přináší přístupnější příběh. Ačkoli na plátně nevidíme vraždu psa nebo Portera bijícího svoji ženu, kupodivu je méně sympatickou postavou. 

 

Dějová linka nejde tak do hloubky jako u režisérské verze, namísto toho je košatější a otevřenější. Dočkáte se tedy nadbytečného děje, uvidíte tvář záporáka a k tomu pár slušných explozí.

 

Pokud je upravená verze v něčem lepší, tak je to hlavně díky Krisu Kristoffersonovi, který je hlavou zločinné organizace, po níž Porter jde. Když jsou oba na plátně, funguje to parádně. 

 

Smrtonosná past 3 / Die Hard with a Vengeance (1995, r: John McTiernan)

 

Před natáčením třetí části Smrtonosné pasti proběhlo divoké kolečko, během nějž byl vybírán správný scénář. První verze nesla název Troubleshooter a John McClane v ní měl bojovat s teroristy na lodi v Karibiku. 

 

Nakonec byl vybrán scénář, který měl původně být čtvrtým dílem Smrtonosné zbraně a Murtaugh a Riggs v něm měli pronásledovat teroristu zaměřeného na krádež antických soch. 

 

Místo toho byl scénář přepracován jako další McClaneovo dobrodružství a to je důvod, proč jde o tak odlišný film od jedničky a dvojky. 

 

Parťáctví Bruce Willise se Samuelem L. Jacksonem sice působí výborně, ale je vzdálené tísnivé atmosféře prvního a druhého filmu. 

 

Vznik třetího dílu nebyl však komplikovaný jen v začátcích, ale i v samotném závěru. Doslova. Původně natočené finále bylo totiž nakonec vyměněno za to, které jsme všichni viděli v kinech nebo na obrazovkách. 

 

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

 

V Die Hard 3 sledujeme Johna McClanea, kterého si vezme na mušku Simon Gruber – bratr Hanse Grubera, kterého policista z New Yorku vyřídil v prvním díle. 

 

Terorista nastraží po celém městě bomby a Willis musí plnit jeho úkoly včetně výletu do Harlemu s cedulí s nápisem „I hate ni**ers“. Nečekaným spojencem se mu stane obchodník z Harlemu Samuel L. Jackson, se kterým postupně přichází na to, že Simonovým cílem není pomsta, ale odvedení pozornosti a následná krádež zlata.

 

V závěru Simon prchá, ale McClane si uvědomuje, že od něj dostal lahvičku na léky, na níž je adresa města v Quebecu. Když dorazí na místo, už probíhá akce na převoz zlata. Simonovi se podaří vzlétnout s helikoptérou, ale McClane nakonec přesnou ranou způsobí pád letounu.

 

V původním závěru se Simonovi podaří uprchnout, jelikož zlato vylije do tvaru soch Empire State Building. McClane je za svůj neúspěch vyhozen z práce a připraven o penzi. Nakonec jej ale na vlastní pěst vystopuje a přiměje ho zahrát si formu ruské rulety, kterou nazve „McClane Says“. 

 

 

Mezi sebe muži umístí malý čínský raketomet s upilovanými stranami, takže není jasné, odkud přijde výstřel. McClane mu poté pokládá hádanky a když odpoví špatně, musí zmáčknout kohoutek.

 

Nakonec k tomu dojde, raketa vystřelí a Simon umírá. V samotném závěru pak vidíme, že McClane měl na sobě celou dobu taktickou vestu, tudíž by střelu na sebe přežil. 

 

Tento závěr ale Johna vykresloval jako psychopata toužícího po pomstě, což se nehodí k jeho obrazu spravedlivého drsňáka. 

 

Osudová přitažlivost / Fatal Attraction (1987, r: Adrian Lyne)

 

Poměrně tuctový příběh Osudové přitažlivosti se do pozornosti diváků a kritiků vyšvihl díky hereckým výkonům ústřední dvojice v podání Glenn Close a Michaela Douglase

 

Příběh o šťastně ženatém advokátovi, který se zaplete do milostné aférky a zničí si tak svůj život, si odnesl šest nominací na Oscara a tučný výdělek v kinosálech. 

 

Film ale mohl vypadat úplně jinak, neboť byl jeho závěr kompletně přetočen. A to přesto, že se to nelíbilo ani Glenn Close, ani režiséru Adrianu Lyneovi, ani tehdejší šéfce Paramountu Sherry Lansing.

 

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

 

Thriller o ženě, která se zamiluje do ženatého muže a její vášeň se postupně mění v obsesi měl původně končit tak, že Dan (Michael Douglas) je obviněn z vraždy a odvezen policií. Alex (Glenn Close) pak nechává Danově manželce Beth (Anne Archer) zprávu, v níž jejího muže oprošťuje z vraždy, ale z milostné aféry nikoli.

 

To se ale nelíbilo publiku na testovacím promítání. Nechtělo, aby film skončil výhrou Alex, chtělo – aby ta mrcha zemřela.

 

Režisér nejprve jakékoli změny odmítl, ale nakonec mu studio nabídlo něco, čemu by málokdo řekl ne – 1,5 milionu dolarů navíc za přetáčky.

 

 

Následně ale bylo třeba přesvědčit ještě herce. Douglas sice neměl nic proti, ale Anne Archer propukla v pláč a Glenn Close striktně odmítala natočit něco takového.

 

Se svou rolí sympatizovala, chápala její psychické problémy a nechtěla veřejnosti prezentovat další příběh o šílené ženě. 

 

Nakonec byla přesvědčena souhlasem ostatních a natočila současný závěr, v němž ji Dan topí a následně ji zastřelí Beth. Závěr se jí pochopitelně vůbec nelíbil, navíc po 50 záběrech ve vodě onemocněla. Diváctvo však bylo spokojeno a film zahrnulo svými penězi, návštěvami a chválou.

 

Toy Story: Příběh hraček / Toy Story (1995, r: John Lasseter)

 

Ačkoli se to nemusí na první pohled znát, Toy Story byl průlomový film. V době jeho vzniku byla animace v plenkách a šlo o vůbec první celovečerní snímek, který byl kompletně animován počítačem. 

 

Jeho úspěchu předcházela Burtonova klasika The Nightmare Before Christmas, která vznikla stop-motion animací. Disney tento hit produkovalo a díky obrovskému úspěchu se rozhodla dát zelenou i Toy Story, které mělo animaci posunout o další úroveň výš.

 

Disney se dohodlo s Pixarem na třech snímcích a dalo jim rozpočet ve výši 26 milionů dolarů. Před mladou společností s lampičkou v logu tak stál těžký úkol. Uspět hned na poprvé a to se zcela novou technologií. 

 

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

 

Nápad natočit animovaný celovečerák s oživlými hračkami byl zlatou žilou. Vycházel z pixarovského animáku Tin Toy, ale i tak mohl skončit katastrofou. 

 

Původní koncept filmu byl totiž příšerný. Nelíbil se nikomu, ani samotnému Disney, které dalo celý koncept předělat Jossovi Whedonovi. 

 

Kovboj Woody a Buzz Rakeťák nebyli sympatickými buddies, jak je známe, nýbrž dvojici sarkastických a nesympatických hrdinů s nevhodným humorem. 

 

Nebyli to přátelé a hlavní hrdina Woody neustále urážel ostatní hračky a jeho ultimátním cílem bylo zničit právě Buzze Rakeťáka.

 

Ze tří týdnů vyhrazených na přepsání scénáře se stalo půl roku a Joss Whedon dokázal vytvořit kompletně odlišný koncept, který byl pro dětské publikum vhodnější.

 

 

Mezitím ale musel dospět ještě k jednomu důležitému rozhodnutí. Disney seriózně uvažovalo o tom, že by Toy Story byl muzikál podobně jako The Lion King nebo Beauty and the Beast. Whedon a Lasseter však naštěstí byli proti.

 

Whedon otočil koncept filmu naruby, z Woodyho udělal potrhlého sympaťáka a z původně nahlouplého Buzze udělal sebevědomou hračku, která se bere přehnaně vážně.

 

Do scénáře mimo jiné zakomponoval i Barbie od Mattela. Jakožto sympatizant s ženskou emancipací chtěl, aby panenka dvojici hlavních hrdinů na poslední chvíli zachránila. Mattel ale filmařům neudělil licenci. 

 

Kompletně změněn byl i druhý díl. Filmaři měli pevně stanoveno, že snímek musí být doručen 22. listopadu 1999. Měsíce tak věnovali tvrdé práci, kterou téměř zničila chyba jednoho pracovníka, jenž nešťastnou náhodou vymazal téměř celý film z jediného místa, kde byl uložený.

 

Díky zálohám se nakonec podařilo většinu materiálu obnovit, ale po finiši přišel zásadnější problém. Disney se pokračování Toy Story vůbec nelíbilo. O Vánocích 1998 tak bylo rozhodnuto, že je třeba vytvořit projekt znovu, úplně od nuly. 

 

Kvůli nedostatku času museli v Pixaru nasadit 100hodinové směny týdně, a tak po úspěšném testu s prvním filmem museli znovu prokázat své schopnosti. A to se jim podařilo. Toy Story 2 pro ně znamenalo hodně. Jednička etablovala Pixar mezi filmařskou elitu a dvojka potvrdila jeho vizi a schopnosti. 

 

Bonus: Ratatouille (2007, r: Brad Bird, Jan Pinkava)

 

Animovaný snímek z evropského prostředí o krysákovi, který se chce stát kuchařem, byl pro studio Pixar důležitým mezníkem. Byl totiž natáčen v době, kdy studio odkoupilo Disney, a tudíž šlo v podstatě o test, jak moc se tato velmi drahá akvizice vyplatila. 

 

Přelomový moment to byl i pro českého režiséra Jana Pinkavu, který projekt vymyslel už v roce 2000, u Pixaru jej prosadil a od té doby na něm pracoval. Mělo jít o jeho celovečerní premiéru a vkládaly se do něj veliké naděje, jelikož měl za sebou zatím jen jeden krátkometrážní film, který byl ale oceněn Oscarem. 

 

Pinkavovo troufalé a nevídané animované dílo však čekal jiný osud, než si zřejmě představoval. Jelikož bylo postaveno do klíčové role po prodeji studia Pixar, Disney si do role režiséra prosadilo slavného, uznávaného a zkušeného Brada Birda (The Iron Giant, The Incredibles). 

 

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

 

Český režisér byl od svého dítka po šesti letech práce odvolán, a to přesto, že snímek byl v tu chvíli již vybaven kulisami, kompletním scénářem a postavami. Dodnes není veřejnosti známo, co se tehdy stalo a proč byl Pinkava od vlastního projektu postaven.

 

Sám český režisér to okomentoval prozaicky: „bez komentáře“ a je pravděpodobné, že je vázán slibem mlčenlivosti. 

 

Údajně překážel příliš košatý děj, ale jako pravděpodobnější variantu vidím to, že studio chtělo mít v čele prostě někoho již osvědčeného a slavného.

 

Nicméně, Brad Bird scénář částečně přepsal a překopal tak Pinkavovou vizi. Filmu dal jiné vyznění, zanesl do něj pro sebe typické prvky a na svět přinesl dílo, které získalo pozitivní ohlasy a Oscara. Pro Pinkavu muselo mít toto vítězství hořkou pachuť.

 

Zmenené závery, vyhodení režiséri či pretočené scény alebo 5 filmov, ktoré štúdiá úplne prekopali

 

Brada Birda však v žádném případě nechce hanit. Možná by Pinkavova verze vůbec neslavila takový úspěch a sám Bird v rozhovorech připomíná, že autorem nápadu nebyl on, nýbrž český režisér. 

 

Připravovaná verze Jana Pinkavy nebyla ve své podstatě od té v kinech zas tak odlišná. Scény jako Remyho pád v kuchyni, loutkaření Linguiniho, Remyho dvojí život, flashback do dětství či finále v němž je kuchyně plná kuchtících krys, byly i v původní verzi. 

 

Tyto povrchové věci zůstaly. Změněno bylo však jádro filmu, jeho tón a samotná Remyho motivace. 

 

Chybělo vám v žebříčku něco? Ještě připomínám, že jde o druhý díl o změnách ve filmech, první si můžete přelouskat na tomto odkazu

Vyjadri svoj názor na článok
0
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
Odpad! Menej takýchto článkov
Super! Viac takýchto článkov
Povedz nám, prečo sa ti článok nepáči:
Ďakujeme za tvoj názor!
Pomáha nám a autorom pri skvalitňovaní obsahu na stránke.