Michal Křeček začínal jako grafický designer a později se začal zaměřovat na filmové plakáty, což ho přivedlo až k SFX – speciálním efektům. V roce 2009 založil Magic Lab a začal se spolupodílet na výrobě spousty českých i zahraničních filmů. Mezi poslední velké projekty patří např. film Masaryk nebo Lerd (A Man of Integrity). Navštívili jsme Magic Lab osobně a zeptali se ho, jaká je práce ve filmovém průmyslu a jak vůbec probíhá výroba triků pro velké filmové produkce.

 

Zdravím Michale, čemu konkrétně se vaše studio věnuje?

Děláme obrazovou postprodukci, což je vlastně finální vizuální dokončení filmu a naše služby pokrývají kompletní postprodukční řetězec. Děláme i triky, což je hodně velká škatule různých odvětví a taky děláme barevné korekce, kdy se tomu filmu udělá finální look, což většinou nejvíce ovlivní atmosféru filmu. Dost se tímto krokem filmu pomůže, co se týče konečného zážitku, protože nezpracovaný záběr přichází bez barevné hloubky, spíše to připomíná takovou nahnědlou změť záběrů, které my dáváme konečnou podobu. Kromě filmů děláme i dokumenty, seriály a krátké spoty a vypomáháme studentům s jejich projekty.

 

Navštívili jsme pražské studio, které dělalo filmové triky pro snímky jako Masaryk, Lidice nebo Vejška. Jak taková práce vůbec probíhá?

 

Kolik vás v týmu pracuje?

Pokud produkční a trikové oddělení, tak je nás tu momentálně 35 lidí.

 

Jak vypadá váš pracovní den?

Den většinou začínáme poradou, kde řešíme, co se bude dělat. Já dělám víc věcí najednou, a každý den je to trochu jiné. Kromě barevných korekcí jezdím na schůzky a vedu celý tým. Domlouvám zakázky, scházím se s producenty filmů a zároveň jsem trikovej supervizor. Snažím se dohlížet na výrobu a dělat screeningy, což je vlastně zpětná kontrola nad konkrétními triky a scénami, které jsou zrovna ve výrobě. Jezdím na obhlídky přímo na plac, kde je režisér a celý filmový štáb.

 

Je důležitá komunikace mezi vámi a štábem?

Je to nedílná součást celého procesu. Pokud se něco špatně natočí, tak to ani nejde pak zprocesovat, nebo je s tím příliš velké úsilí. Už před samotným natáčením se řeší technologické postupy, aby se všechny scény natočily správně a připravily tak pro další procesy, pak se řeší previzualizace, když jsou tam složitější trikové věci – to aby ten střihač věděl, na jakých konkrétních tricích budeme pracovat. Je hrozně důležité, aby se každá triková scéna správně natočila, protože tím je to co nejlépe připraveno pro nás – ušetří se mnoho času, práce a tím samozřejmě i peněz.

Záběr od záběru hledáme tu nejjednodušší a nejlevnější cestu. Zrovna pracujeme na screeningu triků k Hřebejkově filmu Zahradnictví, který má jít do kina v září.

 

V jaké podobě vám přichází natočený materiál?

K nám se dostane finálně sestříhaný film, který sestříhají střihači najatí filmovou produkcí, spolupracující s režisérem. Jakmile se k nám dostane a finálně se uzamkne střih, začneme dodělávat obrazovou stránku.

 

Navštívili jsme pražské studio, které dělalo filmové triky pro snímky jako Masaryk, Lidice nebo Vejška. Jak taková práce vůbec probíhá?

 

Vy jste MagicLab založil, jak jste se k tomu vlastně dostal?

Od malička jsem měl doma počítač, protože rodiče byli programátoři. Když jsem byl malý, měl jsem IBM 386 a postupem času jsem se snažil přijít na to, jak propojit kreativní stránku s technologií. Začal jsem dělat design, filmové plakáty a díky tomu jsem se spojil s různými producenty a zjistil, že tohle by mě bavilo nejvíc. Magic Lab jsem postavil na tom, že jsme začínali jenom s vizuálními efekty a dělali to pouze ve třech lidech.

 

Ozývají se vám producenti sami, nebo je oslovujete vy?

V rámci Čech se v podstatě ani nenabízíme, máme „svoje“ dlouhodobé režiséry a producenty, kteří se k nám rádi vrací a tím pádem v Česku rosteme automaticky. Teď se snažíme se rozšířit na zahraniční trh a tam se sami musíme shánět po zakázkách aktivně.

 

Jde vývoj speciálních efektů pořád napřed, nebo se zastavuje?

Zlepšují se nástroje. Postupy jsou stejné už desítky let, ale co se týče trackingu a vytváření 3D objektů z fotografií a samotné kombinace 2D a 3D prvků a jejich propojování, to se neustále vyvíjí vpřed.

 

Viděl jsem video z výroby filmu Masaryk a tam jste z fotky vytvořili model letadla. Vy takhle dokážete udělat z 2D fotky trojrozměrný objekt?

Dokážeme. U toho Masaryka to nebyla fotka, byl to natočený vrak letadla, který jsme potřebovali dostat do vzduchu a měl být nový, takže se použila jenom část toho původního letadla. Vzali jsme jednoduchý model, na který se promítala textura, tzn. že se to všechno hýbalo v prostoru a jen některé ty části byly 3D a že byly vyrobené a natexturované na ten model. Většinou to ale probíhá tak, že se nafotí nějaký objekt z různých úhlů a z těchto fotek jsme schopni udělat 3D model, který je rovnou potexturovaný fotkama. Když je ve správné světelné atmosféře, tak je to hotové relativně rychle.

 

 

Jak dlouho trvalo udělat takové letadlo?

Zhruba měsíc práce. Pracovali na tom 3 nebo 4 lidi. Například 3D tracker – to je člověk, který sleduje prostor a vytváří podobu původní scény. Nedílnou součástí takového týmu je pak animátor, který celé scéně zajistí svižnou animaci. Hned na to se musí udělat „dokreslovačky" toho letadla, aby nebylo rezivé, mělo výzdobu dobovosti, odretušovaly se některé prvky, které na tom letadle nemají být. 2D compozitor je pak ten, co dává záběr dohromady a vytváří finální look, který musí vypadat co nejlépe. Z té původní fotky musí udělat texturu, která bude vypadat dokonale. Musí mít také cit pro nasvětlení modelů.

 

Máte nějaká omezení ve speciálních efektech? Dokážete do scény vymodelovat cokoli?

Uděláme v podstatě cokoli, ale ta práce v postprodukci je časově hrozně náročná, protože vytváříme pocit reality z nereálných věcí. Je to hra s iluzí a vy ji musíte udělat co nejlépe. Musí se dělat obrovská spousta detailů, aby se co nejdokonaleji oklamal divák. Je věcí producenta, aby uvážil, do jakého segmentu chce investovat a co filmu opravdu pomůže.

 

Z jakých vrstev je složený film?

Základem je samozřejmě herecká akce, která se odehrává na určitém prostoru. Kulisy, které jsou v bezprostřední blízkosti herecké akce jsou umístěny už přímo v tomto prostoru, dost často se dělá podoba podlahy – to protože interakce se zemí je na postprocessing složitá. Dost pravděpodobně je ve scéně i zelené plátno, aby se postavy daly separovat od pozadí a zbytek se maskuje – tj. že se vybere přední vrstva a za ní se dodělávají zbytky.

 

Záběr se vytrackuje, aby bylo všechno v pohybu a udělá se geometrie. Když jde např. o ulice nebo domy, a slouží to pro jeden záběr, tak je zbytečné dělat detailní model všech prvků. Udělá se proto geometrie prostoru, aby se záběr prezentoval v perspektivě a na tuto geometrii se promítají dokreslovačky udělané ve Photoshopu.

 

Aby dojem z ulice ožil, přidají se lidi natočení na greenscreenu, dodají se tam trojrozměrné modely aut a další 3D objekty – pak se ulice „zabydlí“ a působí přirozeně. Co hodně funguje, jsou efekty kouře, např. z kanálů nebo aut. Na oblohu pak přidáme letící ptáky. Čím více se ale scéna dá udělat na place, tím je to lepší. Je to přirozené, vypadá to dobře a je to levnější. Je levnější např. nalepit na zdi budov dvacet plakátů, než je tam pak dotrackovat v postprodukci.

 

 

Jak vás napadne, že zrovna tato konkrétní budova bude dobrá, abyste z ní pak udělali mrakodrap?

Ona měla dobrý okno a její architektura připomínala mrakodrapy. Takže jsme namnožili okna, aby pokračovala nahoru a dolů a to nebylo tak složité. I tak bylo tento záběr trochu obtížné natočit. My jsme potřebovali vidět na hereckou akci, která je vevnitř – no a přes den tam jsou hrozný odrazy z oken. Takže jsme to celé točili v noci, abychom viděli do oken a budovu zároveň osvěcovali, aby to vypadalo, že je den. Pak jsme odretušovali všechny stíny a pár aut, které byly vidět v odrazech, na vrstvu oken jsme přidali odraz mrakodrapů, které jsou jakoby za kamerou a v pozadí jsme dali další mrakodrapy umístěně v geometrii, aby se ta scéna nějakým způsobem měnila a hýbala. Opět jsou tam dodané kouře, ptáci a blýskání oken, aby scéna nepůsobila jako statická fotka. Je zvláštní, jak hodně je do takového záběru potřeba přidat ohromně množství detailů, aby to mozek diváka přijal jako realitu. Pokud se tam nic nehýbe, působí to ploše, okamžitě vám dojde, že je to fotka.

 

Dokážu já, jakožto divák, vůbec odhadnout, co je speciální efekt a co je realita?

No… naše práce spočívá v tom, abyste to nemohl odhadnout. Ale je pár možností, jak to poznat. Buď jsou ve scéně mimozemšťani, draci nebo objekty, které nejsou reálné. V tuhle chvíli jde jasně o trik. Druhá možnost je, že je to sice současnost, ale ten záběr je tak nebezpečné natočit – třeba scéna mrakodrapu, různých skal, vrtulníků, takže musí jít o trik... no anebo je špatně, že jste to poznal. Protože divák by neměl mít žádnou pochybnost.

 

Dokážete zpětně opravit chybu ve filmu, které si předchozí štáb nevšiml?

To se běžně dělá. Upravuje se make-up, retušují se mikrofony ale i členové štábu, kteří se občas nachomýtnou v záběru. Retušují se i celé objekty, třeba praskliny na stěně, nebo prvky, které nejsou dobové nebo nevypadají v záběru dobře.  

 

Navštívili jsme pražské studio, které dělalo filmové triky pro snímky jako Masaryk, Lidice nebo Vejška. Jak taková práce vůbec probíhá?

 

Jak dotáčíte všechny ty kouře, ohně a věci, které se do scény klíčují až následně?

V rámci natáčení filmu se většinou udělají jeden nebo dva speciální SFX natáčecí dny se štábem, který to dělá a točí se to na míru přímo těm konkrétním filmovým záběrům většinou na černé ploše, ze které se to pak dá snadno doklíčovat. Někdy trávíte celé dny pálením různých věcí, děláte malé ohýnky, velké ohně a je to docela sranda.

 

Dokážete odhadnout nějaké další trendy ve filmovém průmyslu?

3D film už trochu doznívá, už to ty lidi zase tolik nebaví. Forma filmu, kdy divák dostává nějaký příběh – skvěle připravený a kvalitně natočený o konkrétní délce – pořád funguje nejlépe. Ale mění se to trochu. Méně se chodí do kina a stále více se lidi dívají na seriály, kde se v ploše mnoha dílů dají líp budovat charaktery jednotlivých postav a tím vlastně i celková výprava příběhu. Ale myslím, že blockbustery a festivalové filmy budou stále mít svoji pozici.

Seriály tomu šlapou na paty, ale to je vlastně dobře.

 

Navštívili jsme pražské studio, které dělalo filmové triky pro snímky jako Masaryk, Lidice nebo Vejška. Jak taková práce vůbec probíhá?

 

A co třeba virtuální realita?

Je to malinko něco jiného. Ve stereoskopii bude obrovský posun až ve chvíli, kdy prostředí bude kompletně interaktivní s vámi – tzn. divák otočí hlavou, někdo tam stojí, něco se děje, je to dynamický, ale přitom to pořád drží formu příběhu, kterou divák může měnit. Tím pádem ale příběh ztrácí plynulost a děj, který zrovna nevidíte se pak musí zastavit nebo přesunout, protože se přece nemůže dít za vámi, to by pak postrádalo smysl. Natočit něco takového by bylo extrémně náročné a v tuhle chvíli zbytečné, takže si myslím, že film bude mít ještě dlouho svoji pozici v takové podobě, v jaké je.

 

Promítá se vaše profesní deformace do běžného života, např. když jdete do kina na nějaký film…

Promítá se hodně. Je pravda, že když je film super a má skvělý děj, tak se člověk nechává unést příběhem a zapomene na nějaký triky, ale většinou se toho nemůžu zbavit a přemýšlím nad jednotlivými scénami, jak asi byly vytvořený a jak bych bychom to udělali my.

Ohodnoť článok
36